Kraj Ubytování Liberecký kraj Turistická oblast Ubytování Lužické hory a Ještědsko

Ubytování Liberecký kraj

Liberecký kraj se vyznačuje především přírodním bohatstvím jehož značná část je pokryta lesy a pohořími, čímž tvoří velmi členitý reliéf. Kraj je velmi významný z hlediska cestovního ruchu a jeho oblasti tak ročně navštěvují statisíce turistů. Po libereckém kraji je rozseto velké množství rozhleden a důležitou roli sehrávají i lázeňská místa. Z pohoří, rozprostírajících se mezi hranicemi Libereckého kraje jsou největší a nejznámější Jizerské hory a Krkonoše. Ojedinělé podmínky k pěstování zimních druhů sportů lze nalézt také v Ještědském areálu nad Libercem. Dobrá dostupnost Libereckého kraje proto skýtá mnoho příležitostí pro pěší turistiku, cykloturistiku a zimní sporty pro českou i zahraniční klientelu.

Ubytování Lužické hory a Ještědsko

Ještěd (1012 m) (německy Jeschken) je hora na severu Česka, ležící jižně od Liberce. Na vrcholu je známý televizní vysílač v technicistním architektonickém stylu; v dolní části vysílače je umístěn hotel a restaurace. Na Ještěd vedou lanovky, na svazích je lyžařské středisko. Těsně pod Ještědem se nachází Horní Hanychov, nejjižnější městská část Liberce.

Ještě před výstavbou vysílače zde stál velký kříž. Významnou roli sehrál Ještěd krátce po srpnové okupaci Československa v roce 1968, když odtud ve dnech 25.–27. srpna vysílalo televizní Svobodné studio Sever.

Historie

Ještěd byl vždy dominantou severních Čech a symbolem kraje pod ním. První kříž na vrcholu byl vztyčen údajně již v roce 1737, byl kamenný a vydržel až do roku 1812, kdy byl povalen. Přesto však tradice křížů na vrcholu pokračovala dál, i když po roce 1834 už jen kříži dřevěnými. Roku 1838 byl na vrcholu postaven obelisk na památku návštěvy Adély Rohanové, zvaný dodnes Rohanský kámen (Rohanstein). Tento kamenný objekt stojí na někdejší hranici mezi Rohanským a Clam-Gallasovským panstvím.

Zájem turistů o vrchol se probudil až v polovině 19. století. Turisté však netoužili jen po nádherném výhledu po okolí, ale přáli si také na vrcholu načerpat síly. V tom jim vyšli vstříc manželé Florian a Barbara Haslerovi z Horního Hanychova, kteří zde o letních nedělích roku 1844 zřídili prodej občerstvení z přinesených zásob. O tři roky později nabízel podobnou službu také rohanský lesník Hebelt. Roku 1850 zbudovali Haslerovi na Ještědu vlastní chatu, kterou v následujících letech vylepšovali a návštěvníkům nenabízeli jen občerstvení, ale také nocleh. Stará chata dosloužila roku 1868, byla však záhy nahrazena chatou novou, částečně kamennou, finančně podpořenou i mnoha předními libereckými občany. K této Rohanově chatě byla byla roku 1885 přistavěna Německým horským spolkem terasa pro 200 lidí. V květnu 1876 byla na vrcholu postavena dřevěná věž. Tato 5 m vysoká vyhlídková věž byla první rozhlednou této části Čech a vydržela až do konce července 1889. Ještě v témže roce však byla postavena rozhledna nová – vysoká 8 metrů. Zároveň s tím se ovšem začalo uvažovat o stavbě honosnější. Liberecká firma Gustav Sachers a synové navrhla kamennou stavbu v podobě středověkého hradu, horský spolek však na takto velkolepou stavbu neměl dostatek prostředků a souhlas s ní nedal ani majitel panství – hrabě Clam-Gallas.

Nový horský hotel vznikl podle plánů libereckého stavitele Schäfera. Základní kámen byl položen 27. 6. 1906 a již za půl roku – 13. 1. 1907 – byl hotel slavnostně otevřen. V jeho přízemí byla velká společenská místnost pro víc než 100 hostů, hotel měl 23 pokojů a noclehárnu, terasu pro 50 lidí a 23 metrů vysokou rozhlednu. Horský spolek zaplatil za stavbu 161 000 K, pozemek pod hotelem však nevlastnil, ale měl jej na 50 let pronajatý od hraběte. Atraktivita Ještědu se ještě zvýšila, když zde byla roku 1909 postavena sáňkařská dráha. Skutečnou ranou pro Horský spolek však bylo postavení lanovky roku 1933 – to sice znamenalo příliv návštěvníků, ale zároveň se dle tehdejšího výnosu stal vrchol hory majetkem provozovatele lanové dráhy (ČSD) a tak vlastně přešel do majetku státu.

Roku 1945 se hotel stal majetkem Klubu českých turistů, později přešel pod hotelový a restaurační podnik. Od roku 1959 sloužil kromě turistiky také televiznímu vysílání. Hotel i původní Rohanova chata (přejmenovaná na Chatu brigádníků) byly do roku 1962 rekonstruovány podle návrhu libereckého architekta Karla Wintera.

31. ledna roku 1963 však při neopatrném rozmrazování potrubí vznikl v budově hotelu požár, kterému celá stavba podlehla. Stejný osud v následujícím roce potkal i Rohanovu chatu – jen důvod byl jiný: rozmrazování oděvů.

Přesto však vrchol neměl zůstat pustý. Nová budova byla od počátku navrhována jako hotel i televizní vysílač. Projekt vypracoval architekt Karel Hubáček z ateliéru SIAL Liberec a základní kámen byl položen 30. 7. 1966. Během stavby byla jako ubytovna dělníků Pozemních staveb roku 1966 postavena v sedle Černého vrchu horská chata Ještědka. Nový hotel a vysílač ve tvaru rotačního hyperboloidu byl slavnostně otevřen 21. září 1973.

Ještěd je také významným telekomunikačním uzlem. Proto když původní chata vyhořela, bylo nutné postavit vedle horní stanice lanovky provizorní vysílací stanici. Právě z té vysílalo ve dnech 25.–27. srpna 1968 Svobodné studio Sever provozované dvěma techniky a rozhlasovým redaktorem Miroslavem Hladíkem, kteří používali vybavení Libereckých výstavních trhů. Sedmadvacátého srpna v něm živě vystoupil herec Jan Tříska a pozdější prezident Václav Havel. Tuto událost dnes připomíná pamětní tabulka na posledním ze zbytku základů bývalé vysílací stanice[1][2].

Tradiční dřevěný kříž, odstraněný v osmdesátých letech, se na vrchol hory vrátil roku 1990.

Lyžařské středisko

Lyžařské středisko na Ještědu ležící ve výšce 540–1000 m je pravděpodobně nejpřístupnějším takovým areálem v celých Čechách – na okraj areálu totiž jezdí tramvajová linka z města Liberce. Od března roku 2006 má areál na 25 let pronajatý společnost Snowhill, která má za jeho pronájem platit městu 8 milionů korun ročně, od roku 2010 pak ještě 5,50 Kč z každé prodané jízdenky. Společnost má do areálu investovat na 300 miliónů Kč.

Areál samotný trpěl dlouhá léta nedostatkem sněhu způsobeným vyššími teplotami a menším množstvím sněhu v zimních měsících. Problém byl vyřešen až systémem umělého zasněžování pokrývajícím 80 % sjezdových tratí.

Celková délka sjezdařských tratí: 8,77 kilometrů

Nadmořská výška: 540 až 1000 metrů

Počet lanovek: 1 kabinová pro 38 lidí, 2 čtyřsedačkové, 1 dvousedačková

Počet vleků: 5

Lužické hory (německy Lausitzer Gebirge) jsou nevelké pohoří na severu Česka, vymezené ve směru od západu Děčínskou vrchovinou a Ještědsko-kozákovským hřbetem na východě. Na jihu ohraničuje Lužické hory Ralská pahorkatina a České středohoří, na severu Žitavská pánev a Šluknovská pahorkatina. Německá část se nazývá Zittauer Gebirge (Žitavské hory).

Hlavní hřeben Lužických hor - Lužický hřbet - probíhá jižně od Lužické poruchy od vrchu Spravedlnost po Horní Sedlo. tvoří jej jednotlivé znělcové a trachytové, vzácně i čedičové kupy spojené do zřetelného hřebene.

Geologicky jsou Lužické hory tvořeny hlavně svrchněkřídovýmí pískovci, kterými v třetihorách na četných místech proniklo žhavé magma, které utuhlo ve formě znělcových a čedičových hornin.

Nejvyšší horou je Luž (Lausche) (793 m n. m.). Celkem deset hor přesahuje hranici 700 m n. m. Kromě Luže to jsou Pěnkavčí vrch (792 m n. m.), známá Jedlová (774 m n. m.), výrazný Klíč (760 m n. m.), Hvozd (Hochwald) (749 m n. m.), Studenec (736 m n. m.), Velký Buk (736 m n. m.), Malý Buk (712 m n. m.), Weberberg (711 m n. m.) a Bouřný (703 m n. m.).

Vodstvo

Po hlavním hřebeni Lužických hor probíhá hlavní evropské rozvodí Severního a Baltského moře. Lužické hory jsou pramennou oblastí bez větších vodních toků. Nejvýznamnější tok, říčka Kamenice má u České Kamenice šířku 2–4 m. Toky, odvodňující východní část (Sporka, Svitávka, Boberský a Heřmanický potok) jsou drobnější pravostranné přítoky Ploučnice. Severní svahy jsou odvodňovány menšími toky do Nisy a jejího přítoku Mandavy (Lesenský potok,Lužnička).

V centrální části se nachází několik rybníků, jmenujme zejména Hraniční, Malý a Velký Jedlovský rybník, Rolský a Svorský rybník, přehrada Naděje. Vyznačují se studenou, na živiny chudou vodou.

Kromě těchto rybníků lze v Lužických horách najít i přehrady na pitnou vodu Chřibská,Přehrada Naděje, nebo Kunratické rybníky.

Ve vodách Lužických hor se vyskytují jak domácí druhy ryb ( původní ) Pstruh obecný f. potoční, Lipan Podhorní, Vranka obecná, Hrouzek obecný, Kapr obecný, Lín obecný, Štika obecná atd. tak i ryby nepůvodní Pstruh duhový, Siven americký, Amur bílý atd. V oblasti dolního toku Kamenice dochází k systematickému vysazování lososa atlanského (též obecného). S jeho strdlicemi (vývojové stádium mezi 1 - 3 rokem života) se můžeme setkat v Kamenici a Chřibské Kamenici. Populace domácího pstruha obecného f. potoční je v posledních letech na velmi špatném stavu. Příčiny jsou především ve výskytu kormorána a omezeném vysazování ryb, když přirozená reprodukce bohužel nestačí.

V potocích, řekách a rybnících se můžeme poměrně často setkat i s raky, především rakem bahenním a rakem říčním. V posledních letech se jejich stav zvýšil. Je však ohrožován v letních měsících nízkým stavem vody v menších tocích.

Lesy

S výjimkou nejextrémnějších stanovišť tvoří lesy na většině území Lužických hor potencionální původní formaci. Na bohatších půdách vzniklých na vulkanických horninách se jedná o květnaté bučiny, které tvoří plošně nejrozsáhlejší jednotku. Vyznačují se převahou buku s příměsí dalších druhů listnatých dřevin a jedle. Bohatě je též vyvinuto bylinné patro.

Na pískovcovém podkladu rostou acidofilní, mnohem jednotvárnější bučiny, s chudým bylinným patrem. Někdy se vyskytují též holé bučiny, kdy na zemi je pouze vysoká vrstva bukového listí bez jiné vegetace.

Do teplejších míst na jihovýchodě zasahují borové doubravy.

Údolí potoků lemují jasano-olšové luhy s bohatým bylinným podkladem.

Dnešní stav

Dnešní stav lesů vypadá poněkud odlišně. Rozsáhlé plochy listnatých a smíšených lesů byly nahrazeny smrkovými a v písčitých oblastech borovými monokulturami. V horším případě nepůvodními druhy dřevin (borovice vejmutovka či modřín), kterém opadem svých jehlic negativně ovlivňují chemii půdy. Často se též setkáváme s pomniškovými porosty. Jsou to smrkové porosty, staré sedmdesát či osmdesát let, které byly vysázeny často nepůvodními populacemi smrku po mniškové kalamitě ve třicátých letech 20. století. Tyto porosty jsou oslabené imisemi, kyselými dešti a další vlivy včetně přirozených (kůrovec, námrazy, sníh, vliv větru) a jsou velmi zranitelné.

V lesích Lužických hor se můžete setkat s pestrou paletou volně žijících zvířat. Vedle běžných druhů jako je jelen evropský, srnec obecný se zde vyskytuje početná komunita kamzíka horského (vedle Lužických hor v Čechách jen Jeseníky) a občas i muflona. V roce 2006 byl pozorován výskyt losa evropského.

Ze šelem se běžně vyskytuje liška obecná, jezevec lesní, kuna lesní, tchoř tmavý a v omezené míře rys ostrovid který se rozšířil ze sousední oblasti Českého Švýcarska.

Na obloze pak čáp černý, čáp bílý, sokol stěhovavý, káně lesní, vzácně orlovec říční a orel mořský a samozřejmě pestrá paleta ostatních ptáků.

Sklářství

Činností, která od počátku utvářela utváření krajiny a charakter vybraných sídel Lužických hor, je sklářství. Nejstarší doklady o existenci skláren v Lužických horách poskytují archeologické prameny, které datují nejstarší sklárny do období 13. století , do počátků souvislého osídlování zdejší krajiny. Nejstarší písemně doloženou sklárnou je sklárna v Chřibské, která je připomínaná již v roce 1427 v Deskách dvorských doložena k roce 1457.

V průběhu staletí v Lužických horách vznikalo a opět zanikalo velké množství sklářských hutí. Vznikání a zanikání hutí bylo dáno především vyčerpáním surovin v jejich těsné blízkosti. Staré sklářské hutě měli velkou spotřebu dřeva. Po vyčerpání dřeva a zásob křemene v okolí hutě bylo huť jednodušší přestěhovat. Stěhování hutí trvalo přibližně do poloviny 19. století, kdy nástup železnice umožnil dovoz levnějších surovin a místní hutě přešli na vytápění uhlím.

Zdroj článku Česká Wikipedie, otevřená encyklopedie