Ubytování Jihočeský kraj » Ubytování Jižní Čechy

Ubytování Jihočeský kraj

Jihočeský kraj se vyznačuje především řadou rybníků a množstvím historicky cenných památek i ucelených městských památkových rezervací. Malebná vesnička Holašovice s typickými zděnými staveními jihočeské lidové architektury a centrum Českého Krumlova bylo dokonce zapsáno na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. V Jižních Čechách najdete také mnoho hradů, zámků, kotlin pohoří a přírodních rezervací jako je např. jihočeská kotlina s Českobudějovickou a Třeboňskou pánví, Šumava - Bavorský les, Třeboňsko, Brd, Středočeská žulová vrchovina, Českomoravská vrchovina, Novohradské hory a CHKO Blanský les. Jihočeským krajem procházejí evropské cyklistické a turistické stezky a atraktivita přírodního i kulturně historického bohatství Jihočeského kraje podmiňuje rozvoj cestovního ruchu.

Ubytování Jižní Čechy

Jihočeský kraj leží převážně na jihu Čech, ale okolím Dačic zasahuje i na Moravu; České Velenice s okolím (tzv. Vitorazsko) zase až do roku 1920 tvořily součást Horních Rakous. Na západě sousedí s Plzeňským krajem, na severu se Středočeským krajem, na severovýchodě s krajem Vysočina, na východě má kratičký úsek společné hranice s Jihomoravským krajem. Na jihovýchodě sousedí s rakouskou spolkovou zemí Horní Rakousy (Oberösterreich), na jihozápadě s německou spolkovou zemí Bavorsko (Bayern).

Přírodní podmínky

Jihočeská krajina je známa řadou rybníků a malebných vesnic ve dvou pánvích uprostřed kraje, Českobudějovické a Třeboňské. Okolo se vypínají kopce: Středočeská pahorkatina, Českomoravská vrchovina, na hranicích s Rakouskem Novohradské hory a na jihozápadní hranici druhé nejvyšší pohoří v Čechách, Šumava. Nejvyšším bodem kraje je vrchol hory Plechý / Plöckenstein (1378 m), nejnižším hladina Orlické přehrady (350 m). Průměrná nadmořská výška činí 400-600 m.

Vodní toky

Vltava 430,2 km

Lužnice 153 km (v ČR)

Otava 113 km

Blanice 93,3 km

Malše 89,5 km (v ČR)

Nežárka 56,2 km

Lomnice 59,5 km

Stropnice 54 km

Skalice 52,5 km

Volyňka 49,1 km

Vodní nádrže

Lipno

Orlík

Hněvkovice

Římov

Husinec

Landštejn

Lipno II

Jordán

Soběnov

Humenice

Kořensko

Rybníky

Rožmberk

Horusický rybník

Bezdrev

Dvořiště

Velký Tisý

Záblatský rybník

Dehtář

Staňkovský rybník

Velká Holná

Svět

Největším chráněným přírodním územím je Šumava, chráněná jednak jako chráněná krajinná oblast, jednak (jádro území) jako národní park. Je součástí přeshraniční biosférické rezervace Šumava - Bavorský les. Druhou důležitou biosférickou rezervací je Třeboňsko. Méně známé ale neméně krásné jsou PřP Novohradské hory a CHKO Blanský les.

Historický vývoj

Od pravěku až do dob raného středověku byla oblast dnešního Jihočeského kraje územím, ve kterém se život obyvatel, kultura i hospodářské aktivity vyvíjely spíše uzavřeně samy v sobě.

Jak dokazují četné archeologické nálezy, byla krajina podél toků řek Vltavy, Malše a Otavy osídlena již v mladší době kamenné. Podél řek vznikaly stezky, první sídliště a osady. V době, kdy krajinu tvořily převážně těžko prostupné, souvislé lesní porosty, byla řeka také jednou z dopravních cest. Přibližně ve 14. století př. n. l. z horního Podunají přicházely přes Šumavu skupiny osídlenců s vyspělou mohylovou kulturou. Mohylové pohřbívání (tzv. mohylová kultura) zde pak zůstalo typickým znakem, i když se obyvatelstvo měnilo (bronzový jihočeský mohylový lid, lid kultury milavečské, knovízské, halštatské a později laténské (Keltové)). Keltské kmeny (5. století př. n. l.) přesouvající se do střední Evropy zasáhly též až do předhůří Šumavy. Jejich znakem jsou opět mohyly, jejichž pozůstatky lze nalézt na mnoha místech Jihočeského kraje. Ve středním období se Keltové omezovali převážně na Pootaví (rýžování zlata).

Rýžování zlata napomáhalo rozvoji oblasti i v pozdějších dobách. Slované začali na území dnešního Jihočeského kraje pronikat od 5. až 6. století. Osídlení vznikalo postupně tak, jak pronikání Slovanů na území dnešního Jihočeského kraje umožňovala neúrodná zalesněná krajina. Typický pro území dnešního Jihočeského kraje byl vliv Keltů na přicházející Slovany. Příkladem mohou být slovanská hradiště, která se velmi podobala keltským oppidům. Nápadná je i podoba v tvarech zemědělského náčiní.

V 9. století území patřilo patrně českému knížecímu rodu Slavníkovců. Ti byli roku 995 vyvražděni konkurenčním knížecím rodem Přemyslovců. Přemyslovci tak získali i tuto oblast. V souladu s uplatňováním principů vnitřní kolonizace a udělováním panovnických držav v léno členům panovnické družiny získávají pak od vládnoucích Přemyslovců tyto državy jejich družiníci - Vítkovci. Do oblastí, které byly dosud výsostnou doménou rodu Vítkovců, zasahoval za své vlády král Přemysl Otakar II., když usiloval promyšlenou kolonizační politikou zalidnit dosud spoře osídlené šumavské oblasti na česko-rakouském pomezí a propojit tak své dosavadní državy v Čechách s nově získanými územími v Rakousku. Vytvářela se jednotlivá ohniska střetů krále s tehdy nejmocnějším šlechtickým rodem v zemi. To vedlo k zakládání opěrných bodů – hradů, klášterů (Vyšší Brod, Zlatá Koruna) a měst, a to oběma stranami. Nejstarší města se zformovala z původních osad a sídlišť ve 13. století: Písek, Jindřichův Hradec, Netolice, České Budějovice, Nové Hrady, Třeboň a Volyně, jejichž zachovalá jádra jsou dnes ve většině případů památkově chráněná.

Patnácté století je spojeno především s husitskou revolucí. Ta s sebou přinesla mnoho ztrát, a to jak lidských, tak materiálních. Přesto, vzhledem k událostem a osobám s tímto děním spojených, je možné toto období označit za jedno z nejvýznamnějších období historie dnešního Jihočeského kraje.

Výrazného významu dosáhla oblast moderního Jihočeského kraje v 16. století, především díky mocným rodům Rožmberků, pánů z Hradce a pánů z Landštejna. S rozvíjejícím se obchodem souvisí výrazný rozvoj mnoha měst (např. Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Třeboň). Velmi významným faktorem těchto změn byla existence Zlaté stezky, což velmi napomohlo rozvoji měst Prachatice a Vimperk; z dopravní polohy a obchodu těžily také Slavonice. V 16. století se také utvářela konečná podoba jihočeské kulturní krajiny. Bažinatá neúrodná krajina Českobudějovické a Třeboňské pánve byla přeměňována v rozsáhlé rybníkářské soustavy. To vedlo ke zlepšení mikroklimatu a k hospodářskému a sídelnímu rozvoji.

Osmnácté a devatenácté století je spojeno s dalším hospodářským rozvojem. V té době byla propojena Vltava s Dunajem Schwarzenberským kanálem. V roce 1832 byl zahájen provoz koněspřežné železnice s veřejným provozem jako první na evropském kontinentě. První elektrifikovaná trať v českých zemích (z Tábora do Bechyně) zahájila provoz v roce 1903. Přes tyto mnohdy průkopnické události rozvoj hospodářství, kromě větších měst, spíše stagnoval.

První světová válka a prohra Rakousko-Uherska, s sebou přinesla osamostatnění českých zemí a v roce 1918 vznik Československé republiky. Ve třicátých letech 20. století se na hospodářském rozvoji jak dnešního Jihočeského kraje, tak celé tehdejší Československé republiky negativně odrazila hospodářská krize pocházející z USA, která zasáhla celou Evropu. Konec třicátých let znamenal pro Československou republiku ztrátu Sudet ve prospěch nacistického Německa a posléze vznik Protektorátu Čechy a Morava.

Druhá světová válka a následné události se výrazně zapsaly do novodobého vývoje dnešního Jihočeského kraje. Jižní část území byla po několik století obydlena především obyvatelstvem německého původu. Během let 1945 – 1947 bylo toto obyvatelstvo odsunuto. Odsun způsobil vylidnění mnoha oblastí v česko-rakouském a česko-německém příhraničí. Důsledkem nedostatečného znovuosídlení a vznikem železné opony po nástupu komunistického režimu zanikla zejména na Prachaticku a Českokrumlovsku řada malých obcí. K 1. lednu 1949 zároveň vstoupila v účinnost komunistická správní reforma, jíž se v Československu rušily samosprávné země a vytvářely se centralisticky spravované kraje, které již s výjimkou moravsko-slovenské a slezsko-slovenské hranice nerespektovaly dosavadní historicky vzniklé hranice zemí. Většina území dnešního Jihočeského kraje byla začleněna do kraje Českobudějovického, především moravské části do kraje Jihlavského, okrajová území do kraje Plzeňského a Pražského. Období 50. let negativně ovlivnilo způsob života na venkově v celém státě. Násilná kolektivizace zemědělství ve svých důsledcích znamenala jeho přeměnu na zemědělskou velkovýrobu s velmi negativními dopady na krajinu a půdu. To bylo doprovázeno velkým odlivem obyvatelstva z venkova do měst. 1. července 1960 pak vstoupila v účinnost další komunistická správní reforma, jíž se redukoval počet krajů. Nově vzniklé kraje se již nejmenovaly podle svých center, ale podle podle části historické země, na níž se nacházela většina území kraje. Českobudějovický, Jihlavský, Plzeňský a Pražský kraj byly tedy zrušeny a celé území dnešního kraje bylo začleněno do Jihočeského kraje, k němuž však navíc patřilo i celé území okresu Pelhřimov. Kategorizace sídel s sebou přinesla další vylidnění menších obcí, které byly v podstatě odsouzeny k postupné přeměně na chalupářská sídla bez základní občanské vybavenosti. Rozvíjet se mohly především střediskové obce, případně tzv. sídla nestřediskového trvalého významu. Výstavba velkokapacitních zemědělských objektů a architektonicky naprosto nevhodných bytových a kulturních domů negativně poznamenala tvář většiny obcí. Tento vývoj doprovázela ztráta vztahu většiny obyvatel venkova k půdě a rozpad vesnického společenství s jeho zvyky.

V období po listopadu 1989 dochází na venkově k postupné nápravě škod, které zde v průběhu posledních desetiletí vznikly. Se zrušením kategorizace sídel dochází k postupnému návratu života i do menších vesnic. I přes nedostatek finančních prostředků se postupně mění tvář obcí k lepšímu, dochází k opravám domů a komunikací, obnově zeleně, plynofikaci sídel, obnově původních lidových zvyků apod. Jedná se však o dlouhodobý proces, v němž půjde především o využití stávajících předností – zachovalé krajiny a životního prostředí a potenciálu lidí, kteří zde žijí. Důležitá je v neposlední řadě také schopnost čerpání dotací z programů, které jsou a budou k dispozici. Pomoci může i skutečnost, že dochází k postupnému sdružování obcí do mikroregionů a k navazování partnerských vztahů s obcemi v sousedních zemích spojenému s výměnou zkušeností. Vzhledem k faktu, že Jihočeský kraj sousedí se Rakouskem a Spolkovou republikou Německo, byly v období studené války považovány spíše za nárazníkové pásmo. Během tohoto období bylo na území dnešního Jihočeského kraje poměrně hustě rozmístěno množství vojenských posádek. Obyvatelé v oblastech v těsném sousedství hranice byli vysídleni či přemístěni, mnoho malých obcí bylo srovnáno se zemí. Během 90. let byly vojenské posádky postupně rušeny. Mnoho bývalých vojenských objektů bylo předáno do vlastnictví měst či obcí. Rušení posádek s sebou přineslo i zánik pracovních příležitostí. Vzhledem k tomuto faktu vyvíjela města, ve kterých měly být posádky zrušeny, aktivity, jejichž cílem bylo zachování těchto posádek. Vzhledem k přítomnosti vojenských posádek ve městech vznikala celá panelová sídliště pro vojáky a jejich rodinné příslušníky. V současné době jsou některá tato sídliště za hranicí životnosti, je nutné je v nejbližší době rekonstruovat. 1. ledna 2000 vzniká moderní Jihočeský kraj.

Hospodářství

Jihočeský kraj není příliš bohatý na nerostné suroviny. Převažuje těžba štěrkopísků, stavebního kamene, cihlářských hlín a v omezené míře keramických jílů, vápence a grafitu. Významným přírodním bohatstvím jsou lesy, které zaujímají více než třetinu plochy kraje (37 %). Proto mělo v minulosti pro Jihočeský kraj velký význam lesnictví a dřevařský průmysl. Vzhledem k nalezištím křemene a křemenného písku zde vznikl také průmysl sklářský. Dalším důležitým odvětvím bylo rybářství a zemědělství. Přírodní podmínky a odlehlost však neumožnily vytvoření dostatečné dopravní infrastruktury a bránily tak dalšímu růstu již existujících výrobních odvětví a ztížily rozvoj nově vzniklých odvětví (papírenský průmysl). Nedostatečné podmínky pro rozvoj průmyslu s sebou dále nesly zaostávání v dalších oblastech - například ve vzdělání. Tato situace se změnila s příchodem elektřiny a možností jejího masového využití. Průmysl se začal více rozvíjet. Nejvíce průmyslové výroby bylo soustředěno v okolí Českých Budějovic. Zbývající část Jihočeského kraje zůstala i nadále zemědělsky zaměřená.

Po roce 1948 se v Jihočeském kraji začalo s budováním podniků, zaměřených především na strojírenský průmysl (Motor, ZVVZ, ČZ,…). Budování průmyslu navazovalo i na místní tradice, a to především v rozvoji dřevozpracujícího (Jitona, Jihočeské dřevařské závody), textilního (Jitex, Otavan, Šumavan, Jitka, Fezko) a potravinářského průmyslu (Jihočeské mlékárny).

Rozložení průmyslových a obchodních ploch v Jihočeském kraji je v současnosti ovlivněno tradicí průmyslové výroby v městských centrech. V posledním období hraje roli i geografické umístění v blízkosti ekonomicky rozvinutých států - Rakouska a Německa. Průmyslová výroba je koncentrována především v českobudějovické aglomeraci a v okresech Tábor a Strakonice. Převažuje zpracovatelský průmysl (výroba dopravních prostředků, strojů, zařízení a elektrotechniky, výroba potravin a nápojů, textilní a oděvní). Novým energetickým centrem je jaderná elektrárna Temelín.

Přes velmi silné industriální vlivy stále hraje důležitou roli primární sektor (zemědělství, lesnictví a rybářství) - Jihočeský kraj má po kraji Vysočina druhý nejvyšší podíl zaměstnanosti v zemědělství (8,9%). Zemědělství Jihočeského kraje se v rostlinné výrobě orientuje na pěstování obilovin, olejnin (řepka olejka), brambor a ovoce (třešně, jablka, rybíz, švestky). V živočišné výrobě je významný chov skotu, drůbeže a prasat. Dlouholetou tradici má v Jihočeském kraji rybníkářství. Chov ryb v 25 000 ha vodních ploch představuje polovinu produkce v rámci celého Česka. Významná je produkce dřeva, zejména smrkového, ale i borového (Třeboňsko).

Jihočeský kraj se stává významnou turistickou a rekreační oblastí. Cestovní ruch zaznamenal v posledních letech největší nárůst podílu na podnikatelských aktivitách v kraji. Jihočeský kraj má po Praze 2. největší ubytovací kapacitu (47 929 lůžek) a je turisty čtvrtým nejnavštěvovanějším krajem Česka (po Praze, Jihomoravském kraji a Královehradeckém kraji).

Historické památky a turistická místa

Na území Jihočeského kraje se nachází množství historicky cenných památek i ucelených městských památkových rezervací. Centrum Českého Krumlova bylo dokonce zapsáno na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.

Je zde i mnoho hradů a zámků. Turisty přitahuje i klášter ve Vyšším Brodě a další památky.

Na venkově lze nalézt řadu malebných vesnic s typickými zděnými staveními jihočeské lidové architektury. Jedna z nich, Holašovice, byla rovněž zapsána na seznam UNESCO.

Městské památkové rezervace

České Budějovice

Český Krumlov

Jindřichův Hradec

Prachatice

Slavonice

Tábor

Třeboň

Hrady a zámky

Bechyně

Blatná

Červená Lhota

Český Krumlov

Dačice

Hluboká nad Vltavou

Jindřichův Hradec

Kozí Hrádek

Kratochvíle

Landštejn

Orlík nad Vltavou

Rožmberk nad Vltavou

Stádlec nad Lužnicí

Strakonice

Stráž nad Nežárkou

Třeboň

Zvíkov

Turistická místa

Boubínský prales

Holašovice (obec v seznamu Unesco)

Zdroj článku Česká Wikipedie, otevřená encyklopedie