Kraj Ubytování Ústecký kraj Turistická oblast Ubytování Děčínsko a Lužické hory

Ubytování Ústecký kraj

Ústecký kraj vyniká množstvím přírodních krás, historických zajímavostí, skvostů architektury a dalších turistických lákadel. Ústecko je známo především svou bohatostí na přírodní zajímavosti, jako jsou Labské pískovce s Pravčická brána, České středohoří a Krušné hory s Klínovcem. Ústeckým Krajem protéká několik řek, jimž vévodí Ohře, Ploužnice či Labe. Nejznámějším turistickým cílem v Ústecku je Národní park České Švýcarsko zahrnující část Labských pískovců, který nabízí značené cesty, tři naučné stezky a 45 km značených cyklotras. V Ústeckém kraji jsou i další chráněné krajinné oblasti, přírodní parky a maloplošná chráněná území, která jsou lákavým cílem tuzemských i zahraničních turistů.

Ubytování Děčínsko a Lužické hory

Lužické hory (německy Lausitzer Gebirge) jsou nevelké pohoří na severu Česka, vymezené ve směru od západu Děčínskou vrchovinou a Ještědsko-kozákovským hřbetem na východě. Na jihu ohraničuje Lužické hory Ralská pahorkatina a České středohoří, na severu Žitavská pánev a Šluknovská pahorkatina. Německá část se nazývá Zittauer Gebirge (Žitavské hory).

Hlavní hřeben Lužických hor - Lužický hřbet - probíhá jižně od Lužické poruchy od vrchu Spravedlnost po Horní Sedlo. tvoří jej jednotlivé znělcové a trachytové, vzácně i čedičové kupy spojené do zřetelného hřebene.

Geologicky jsou Lužické hory tvořeny hlavně svrchněkřídovýmí pískovci, kterými v třetihorách na četných místech proniklo žhavé magma, které utuhlo ve formě znělcových a čedičových hornin.

Nejvyšší horou je Luž (Lausche) (793 m n. m.). Celkem deset hor přesahuje hranici 700 m n. m. Kromě Luže to jsou Pěnkavčí vrch (792 m n. m.), známá Jedlová (774 m n. m.), výrazný Klíč (760 m n. m.), Hvozd (Hochwald) (749 m n. m.), Studenec (736 m n. m.), Velký Buk (736 m n. m.), Malý Buk (712 m n. m.), Weberberg (711 m n. m.) a Bouřný (703 m n. m.).

Vodstvo

Po hlavním hřebeni Lužických hor probíhá hlavní evropské rozvodí Severního a Baltského moře. Lužické hory jsou pramennou oblastí bez větších vodních toků. Nejvýznamnější tok, říčka Kamenice má u České Kamenice šířku 2–4 m. Toky, odvodňující východní část (Sporka, Svitávka, Boberský a Heřmanický potok) jsou drobnější pravostranné přítoky Ploučnice. Severní svahy jsou odvodňovány menšími toky do Nisy a jejího přítoku Mandavy (Lesenský potok,Lužnička).

V centrální části se nachází několik rybníků, jmenujme zejména Hraniční, Malý a Velký Jedlovský rybník, Rolský a Svorský rybník, přehrada Naděje. Vyznačují se studenou, na živiny chudou vodou.

Kromě těchto rybníků lze v Lužických horách najít i přehrady na pitnou vodu Chřibská,Přehrada Naděje, nebo Kunratické rybníky.

Ve vodách Lužických hor se vyskytují jak domácí druhy ryb ( původní ) Pstruh obecný f. potoční, Lipan Podhorní, Vranka obecná, Hrouzek obecný, Kapr obecný, Lín obecný, Štika obecná atd. tak i ryby nepůvodní Pstruh duhový, Siven americký, Amur bílý atd. V oblasti dolního toku Kamenice dochází k systematickému vysazování lososa atlanského (též obecného). S jeho strdlicemi (vývojové stádium mezi 1 - 3 rokem života) se můžeme setkat v Kamenici a Chřibské Kamenici. Populace domácího pstruha obecného f. potoční je v posledních letech na velmi špatném stavu. Příčiny jsou především ve výskytu kormorána a omezeném vysazování ryb, když přirozená reprodukce bohužel nestačí.

V potocích, řekách a rybnících se můžeme poměrně často setkat i s raky, především rakem bahenním a rakem říčním. V posledních letech se jejich stav zvýšil. Je však ohrožován v letních měsících nízkým stavem vody v menších tocích.

Lesy

S výjimkou nejextrémnějších stanovišť tvoří lesy na většině území Lužických hor potencionální původní formaci. Na bohatších půdách vzniklých na vulkanických horninách se jedná o květnaté bučiny, které tvoří plošně nejrozsáhlejší jednotku. Vyznačují se převahou buku s příměsí dalších druhů listnatých dřevin a jedle. Bohatě je též vyvinuto bylinné patro.

Na pískovcovém podkladu rostou acidofilní, mnohem jednotvárnější bučiny, s chudým bylinným patrem. Někdy se vyskytují též holé bučiny, kdy na zemi je pouze vysoká vrstva bukového listí bez jiné vegetace.

Do teplejších míst na jihovýchodě zasahují borové doubravy.

Údolí potoků lemují jasano-olšové luhy s bohatým bylinným podkladem.

Dnešní stav

Dnešní stav lesů vypadá poněkud odlišně. Rozsáhlé plochy listnatých a smíšených lesů byly nahrazeny smrkovými a v písčitých oblastech borovými monokulturami. V horším případě nepůvodními druhy dřevin (borovice vejmutovka či modřín), kterém opadem svých jehlic negativně ovlivňují chemii půdy. Často se též setkáváme s pomniškovými porosty. Jsou to smrkové porosty, staré sedmdesát či osmdesát let, které byly vysázeny často nepůvodními populacemi smrku po mniškové kalamitě ve třicátých letech 20. století. Tyto porosty jsou oslabené imisemi, kyselými dešti a další vlivy včetně přirozených (kůrovec, námrazy, sníh, vliv větru) a jsou velmi zranitelné.

V lesích Lužických hor se můžete setkat s pestrou paletou volně žijících zvířat. Vedle běžných druhů jako je jelen evropský, srnec obecný se zde vyskytuje početná komunita kamzíka horského (vedle Lužických hor v Čechách jen Jeseníky) a občas i muflona. V roce 2006 byl pozorován výskyt losa evropského.

Ze šelem se běžně vyskytuje liška obecná, jezevec lesní, kuna lesní, tchoř tmavý a v omezené míře rys ostrovid který se rozšířil ze sousední oblasti Českého Švýcarska.

Na obloze pak čáp černý, čáp bílý, sokol stěhovavý, káně lesní, vzácně orlovec říční a orel mořský a samozřejmě pestrá paleta ostatních ptáků.

Sklářství

Činností, která od počátku utvářela utváření krajiny a charakter vybraných sídel Lužických hor, je sklářství. Nejstarší doklady o existenci skláren v Lužických horách poskytují archeologické prameny, které datují nejstarší sklárny do období 13. století , do počátků souvislého osídlování zdejší krajiny. Nejstarší písemně doloženou sklárnou je sklárna v Chřibské, která je připomínaná již v roce 1427 v Deskách dvorských doložena k roce 1457.

V průběhu staletí v Lužických horách vznikalo a opět zanikalo velké množství sklářských hutí. Vznikání a zanikání hutí bylo dáno především vyčerpáním surovin v jejich těsné blízkosti. Staré sklářské hutě měli velkou spotřebu dřeva. Po vyčerpání dřeva a zásob křemene v okolí hutě bylo huť jednodušší přestěhovat. Stěhování hutí trvalo přibližně do poloviny 19. století, kdy nástup železnice umožnil dovoz levnějších surovin a místní hutě přešli na vytápění uhlím.

Maloplošná chráněná území

Jezevčí vrch

Studený vrch

Klíč

Spravedlnost

Marschnerova louka

Zlatý vrch

Pustý zámek

Bílé kameny

Ledová jeskyně Naděje

PP Líska

Louka u Brodských

Brazilka

PP Kytlice

Rašeliniště Mařeničky

Noldenteich

Vápenka

Památné stromy

Lípa na Sedle (Chřibská)

Skupina sedmi stromů ve Chřibské

Schabestienova lípa (Krásné Pole)

Dub u Svobodů (Kytlice)

Buky na Zeleném vršku (Česká Kamenice)

Lípa u kapličky (Kamenický Šenov)

Lípa v Drnovci

Lípa v Trávníku

Borovice v Mařenicích

2 tisy v Krompachu

Naučné stezky

Mezinárodní naučná stezka Lužické a Žitavské hory

Naučná stezka Okolím Studence

Naučná stezka obnova mokřadů na Brazilce

Hornická naučná stezka Údolí Milířky

Zajímavá místa

Fredevald

Jedlová

Klíč

Luž

Milštejn

Panská skála

Štola Jan Evangelista

Tolštejn

Zlatý vrch

Doubice

Statutární město Děčín leží v severních Čechách na soutoku řek Labe a Ploučnice. Od 1. července 2006 je statutárním městem. Zaujímá rozlohu 118,04 km², řadí se mezi 10 rozlohou největších měst v ČR. Počet obyvatel se pohybuje okolo 52 tisíc. Je významným železničním a říčním dopravním uzlem.

Dnešní Děčín sestává ze dvou původně samostatných měst Děčín (na pravém břehu Labe, dříve též německy Tetschen) a Podmokly (na levém břehu, německy Bodenbach) (spolu se Starým městem), která byla sloučena roku 1942 do jednoho města pod názvem Děčín.

Město Děčín dále používá původní znak královského města - tím jest v červeném poli Český dvouocasý lev s korunkou, držící Parmu

Poloha

Děčín je nejníže položené město v České republice. Jeho centrum má nadmořskou výšku 135 metrů. Leží na soutoku Labe, Ploučnice (pravý přítok) a Jílovského potoka (levý přítok). Území Děčína je velmi rozlehlé a členité, rozkládá se na rozhraní 3 větších horských celků - Děčínských stěn, Labských pískovců a Českého středohoří. Centrum Děčína je vzdáleno asi 25 km severně od Ústí nad Labem, 31 km severozápadně od České Lípy, 35 km severovýchodně od Teplic a 14 km jižně od hranice se SRN (HP Hřensko - Schmilka).

Historie

První písemná zmínka o Děčíně pochází již z roku 993. Původní osídlení bylo založeno při tehdejším labském brodu, kterým procházela významná obchodní stezka.

Na dnešní zámecké skále bylo postupně vybudováno dřevěné přemyslovské hradiště, které sloužilo jako správní a obranné středisko. Ve 13. století byl na místě hradiště vybudován gotický kamenný hrad, v jehož podhradí nechal král Přemysl Otakar II. založit královské město.

Ve 14. století zasáhlo město, tehdy ležící v těsné blízkosti řeky, několik povodní. Proto bylo jeho centrum přestěhováno o kus výše, přibližně do úrovně dnešního Masarykova náměstí v Děčíně. Tehdy mělo město právo obchodu , říční dopravy a rybolovu.

V období husitské revoluce bylo město postiženo několika požáry. V 16. a 17. století docházelo k častému střídání majitelů děčínského panství - vystřídali se zde 3 majitelé, než získal rod rytířů z Bünau (Bynov). Za jejich vlády nad Děčínem došlo k prudkému rozvoji obchodu a řemeslné výroby. Město provozovalo cihelny, vápenku a kamenolomy. Vlastnilo také přístaviště, loděnice a přívozy, které znamenaly významný zdroj příjmů. V majetku rodu rytířů z Bünau město přetrvalo až do třicetileté války.

V roce 1628 bylo panství prodáno rodu Thun - Hohenstein. Po třicetileté válce význam Děčína opět poklesl. V tom období zahájili Thunové významnou rekonstrukci městského hradu na barokní zámek, obklopený zahradami. Další rozvoj přineslo Děčínu až 18. století, kdy došlo ke zrušení pevnostního statusu města. Thunové opět přestavěli zámek, tentokrát do klasicistní podoby, ve které je dosud. Byl opět obnoven labský říční obchod.

Velkým stimulem pro další bouřlivý rozvoj města bylo zprovoznění železniční tratě Praha - Drážďany , 8. dubna 1851. Hlavní trať procházející po levém břehu Labe zahájila přeměnu Děčína ve významné středisko průmyslu. Rozvíjet se začala zejména dosud malá vesnice Podmokly, kterou trať procházela. V roce 1874 se z Děčína stal železniční uzel. Dostavěny byly také tratě z Teplic, České Kamenice a Ústí nad Labem (po pravém břehu řeky). Vystavěn byl železniční most přes Labe. Společně se železnicí se rozvíjí také labská paroplavba. V Podmoklech rostou průmyslové podniky společně s bouřlivou bytovou výstavbou. Vesnice je v roce 1901 povýšena na město v roce 1914 má již okolo 20 tisíc obyvatel.

Ve válečném roce 1942 bylo dvojměstí Děčín a Podmokly, společně s obcí Staré město sloučeny do jednoho města se společným názvem Děčín. Tento stav byl potvrzen i po válce v roce 1945, kdy byly k již vzniklému celku ještě přičleněny další obce (Rozbělesy, Chrochvice, Želenice, Vilsnice, Bynov, Bělá, Boletice nad Labem, Nebočady, Březiny).

V éře komunismu dále pokračuje výstavba města. Dále se rozvíjí průmysl a vlivem bytové výstavby dochází také k dalšímu nárůstu počtu obyvatel. Od roku 1960 je Děčín sídlem velmi lidnatého severočeského okresu zabírající plochu 909 km² a čítajícího 130 tisíc obyvatel. Velká panelová sídliště vznikají v 60.-80. letech 20. století zejména ve Starém městě, v Boleticích nad Labem, ve Václavově, v Bynově, na Březinách a v Novém městě. Touto zástavbou bylo ale bohužel zejména velmi postiženo historické jádro starého Děčína. V této době byl opět posílen význam labské plavby výstavbou moderního přstavu a překladiště v Loubí, čímž se Děčín stává nejvýznamnějším českým přístavem. Od roku 1980 jsou k Děčínu připojeny další okolní obce, např. Dolní Žleb nebo Lesná.

19. stol. a dříve

Kostel sv.Kříže a část Křížové ulice před rokem 1900.Obytné domy vpravo zbourány v 50.letech 20.stol.na jejich místech bylo v 70.letech autobusové nádraží.

Barokní kaple Panny Marie - pomocnice z roku 1726,stojí dnes vedle kostela sv.Václava a Blažeje. Dříve měla své místo vedle hřbitovní brány tak zvaného Selského hřbitova , založeného v 16.století, přímo naproti,v místech dnešního zdravotního střediska. K přemístění došlo v souvislosti s výstavbou obytných domů v roce 1927.

Památky

Děčín leží je střediskem turisticky velmi atraktivní oblasti Českosaského Švýcarska. Velké části města jsou součástí CHKO Labské pískovce. Děčín ale není zajímavý pouze díky přírodním krásám v jeho okolí. Bezesporu největší památkou ve městě je zámek umístěný na skále na pravém břehu Labe, nad soutokem Labe a Ploučnice. Do roku 1932 byl v majetku rodiny Thunů, poté ho převzal stát, který zde zřídil kasárna. Ta v areálu zámku přetrvala až do roku 1991. V současnosti prochází celý areál náročnou rekonstrukcí. K zámku vede přístupová cesta Dlouhá jízda - ve skále vytesaná silnice ohraničená z obou stran vysokými zdmi. Zámecké zahrady a parky zasahují i pod skálu, kterou je jako součást cesty parkem prokopán krátký skalní tunel pokračující řetězovou lávkou přes Mlýnský náhon.

Dalšími zajímavostmi jsou staré děčínské mosty z 15. a 16. století - Staroměstský most přes Ploučnici, nacházející se v relativně nechutném zákoutí u průjezdní komunikace ; a Ovčí můstek - krátké, přemostění Jílovského potoka v Podmoklech, charakteristické vysokým klenutím mostního oblouku. Na Masarykově náměstí v Děčíně najdeme také několik historicky cenných objektů barokní kašnou počínaje a měšťanskými domy konče. Nedaleko náměstí najdeme barokní kostel sv. Václava a Blažeje. Za zmínku ještě také stojí budova synagogy , z poč. 20. stol., v Podmoklech, při cestě na Pastýřskou stěnu. Synagoga stojí ve čtvrti secesních vil. Dominantou celého Děčína je právě Pastýřská stěna se zoologickou zahradou a vyhlídkovou restaurací (t.č. v rekonstrukci).

Zdroj článku Česká Wikipedie, otevřená encyklopedie